„Lákala mě možnost zásadní proměny.“ Rozhovor s doc. Matějem Spurným o studiu historie, vzniku Ústavu historie FF UK a budoucnosti oboru
Lucie Dvořáková
V červnu tohoto roku došlo na Filozofické fakultě UK ke splynutí tří historických pracovišť do nového Ústavu historie FF UK, jehož ředitelem jste se stal na základě výběrového řízení. Jak tento kariérní posun zvládáte? Jaké jsou vaše pocity a jaké před vámi nyní leží největší výzvy a úkoly.
Předtím jsem dělal zástupce ředitele ÚHSD, kdy jsem měl na starosti agendy, jako byly zahraniční výjezdy, přijímací zkoušky a tak dále. To znamená, že do jisté míry administrativní práci znám. Samozřejmě ta pozice ředitele Ústavu historie, s přibližně padesáti akademickými a vědeckými zaměstnanci a stovkami studujících, je úplně něco jiného. Učím se to a má to samozřejmě vliv na můj čas. Od loňského června už nemůžu bez dalšího odjet na měsíc bádat do zahraničí nebo v létě psát na chalupu a týdny se nestarat o to, co se děje na fakultě. Kromě desetidenní dovolené v létě a vánočních svátků jsem poslední půlrok celý pracoval pro ústav i pro fakultu. To samozřejmě vliv na můj životní pocit má, ale tak je to moje volba… [smích]
Musel jste se kvůli časové náročnosti nové pozice vzdát nějakých věcí, které máte rád?
Nemusel. Nebo aspoň zatím nemusím. Předpokládám, že pokud budu ředitelem tři nebo více let, bude to mít vliv na mou publikační produktivitu, protože den má jenom 24 hodin. Vedoucí základních součástí učit mají, byť samozřejmě mohou někde slevit nebo třeba nebudou mít každý rok jinou specializační přednášku, takže k nějakým drobným změnám jistě dojde. Ale co se týče výuky, tam se ničeho zatím vzdávat nehodlám, protože učím velmi rád, vedu hodně studentských prací a to je věc, která mě prostě baví.
Jaká byla vaše motivace k tomu se do výběrového řízení přihlásit?
To, co mě lákalo, byla možnost zásadní proměny toho, jak se náš obor na fakultě vyučuje a, nepřímo, kam se bude ubírat historiografie v Česku. Nejsem typ úředníka, takže možnost vést něco, co je už zaběhnuté, a administrovat to, co je už dáno, mě nikdy příliš neoslovovala. To, co mě láká, je překládat do praxe představy o tom, jak by se věci mohly změnit k lepšímu. A to, že se slučovaly tři ústavy, byla výzva, která se nenabízí tak často. Myslím si, že za můj profesní život se taková šance naskytne zhruba tak jednou. Když se podíváme zpátky, tak je to zhruba jednou za dvacet až třicet let, kdy se ten obor nějak zásadně restrukturalizuje. Naposledy to bylo kolem roku 1989. Takže z toho důvodu jsem si řekl, že by byla škoda nevyužít možnost mít vliv na výuku historie, na instituci jako takovou i na další směřování oboru.
Doc. Mgr. Matěj Spurný, Ph.D. je historik specializující se na moderní a soudobé dějiny, zejména na témata nacionalismu, menšin, urbánní a environmentální historie a dějin diktatur 20. století. Působí na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a v Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR, kde se dlouhodobě věnuje výzkumu československých dějin po roce 1945. Od 1. 6. 2025 je ředitelem nově vzniklého Ústavu historie FF UK.
Zdroj fotografie: Ústav historie FF UK. Dostupné z: https://uh.ff.cuni.cz/matej-spurny/.
Když jste se dozvěděl, že se otevírá možnost být ředitelem nebo ředitelkou historického pracoviště, které je do velké míry možné restrukturalizovat, měl jste v hlavě nějakou představu o podobě ideálního historického pracoviště?
Na transformaci ústavů jsem se podílel v devítičlenné skupině, kde jsme debatovali různé možnost. A to byl takový konkrétnější počátek mého zvažování, jestli nenabídnout svoje služby v pozdějším výběrovém řízení, protože jsem do velké míry stál za koncepcí sloučení tří ústavů do jednoho. Alternativou byl vznik dvou historických ústavů, ale zdálo se mně (a zdaleka nejen mně), že by to bylo nesystémové, nebo že by se pod střechou nových ústavů replikovaly ty staré a že by to vlastně nebylo využití té příležitosti. Spolu s dalšími jsme se pokusili zformulovat koncepci jednoho ústavu, který nebude jen předstírat, že je nový, ale který bude skutečně novou strukturou směřující výhledově i k nové koncepci studijních programů. Klíčová pro mě tedy byla ta koncepce jednoho ústavu. Pak, abych měl vliv na to prosadit, jak bude v praxi realizována, jsem se přihlásil do výběrového řízení.
Inspiroval jste se nějakými konkrétními institucemi v zahraničí nebo České republice?
Určitě. Inspiroval jsem se zejména v Německu, odkud mám zkušenosti. Studoval jsem na Humboldtově univerzitě v Berlíně, mám zkušenosti i z dalších německých univerzit a v době slučování ústavů jsem se díval na kurikula v jiných evropských zemích – v Polsku, Švýcarsku, Británii i jinde. Studoval jsem evidentní trendy: méně paměťového učení, nerozdělovat národní a světové dějiny atd.
Je vaše koncepce tedy i nějakým pokusem o kompromis mezi světovými trendy a naším prostředím? Jakou roli vlastně hrála ona tradice, která byla často v kontextu slučování zmiňována? Chtěl jste zachovat nějaké prvky toho dědictví dlouholeté výuky historie na UK?
Ta základní myšlenka mojí koncepce vychází z toho, že dělení na dva nebo tři ústavy je celkově nesystémové. A především oddělovat české a světové dějiny je tváří v tvář současné historiografii vlastně archaické. Řada klíčových témat – kapitalismus, kolonialismus a dekolonizace, gender, environmentální a urbánní dějiny – je ve své podstatě obecná. Promítají se do českých dějin, ale zároveň mají zásadní přesah, takže je nelze studovat odděleně. Ostatně už na těch dosavadních ústavech bylo vidět, že to dělení reálně nefungovalo: kolegové ze světových dějin často pracovali s českými prameny a kolegové z českých dějin zase řešili témata, která přesahovala hranice země i střední Evropy. Výjimkou byly snad jen moderní politické dějiny, kde lze vyprávět událostně pojatý příběh českého národa a Československa, ale tento příběh by se měl zároveň stát spíše předmětem reflexe, na základě kritické postnacionální perspektivy…
Takže ta tradice vlastně postupně korodovala sama od sebe a její institucionální podoba už nebyla dlouhodobě udržitelná. Můj názor je, že kdyby se reforma nestala v roce 2025, přišla by za pár let. Ve 21. století už to předchozí uspořádání zděděné z větší části ze století devatenáctého prostě nemohlo reagovat na potřeby kritické historické vědy.
Na druhou stranu zůstává, že historie je obor vázaný na výzkum českého prostředí. Na rozdíl od mnoha jiných oborů pracujeme s prameny, které jsou dostupné především tady, a jsme na ně kulturně i jazykově nejlépe vybaveni. Ne každý z nás vládne (pomineme-li angličtinu a němčinu) světovými jazyky tak, aby mohl dlouhodobě bádat v úplně jiných regionech, a především jsme fyzicky i mentálně zakořeněni v tomto prostoru. Samozřejmě existují kolegové specializovaní na Jižní Ameriku nebo východní Asii, ale většina českých historiků a historiček zkoumá obecná témata na podkladě pramenů středoevropské provenience, zpravidla psaných česky, slovensky, německy, případně v dalších jazycích tohoto regionu nebo, pokud jde o starší dějiny, latinsky. To je přirozené a zřejmě to tak zůstane.
Sloučení ústavů i přeskupení studijních programů tedy neznamená zánik tradice. České dějiny nikam nemizí. Jen už nebudou institucionálně oddělené od širšího proudu obecných historických otázek. Lidé budou dál nejčastěji zkoumat témata na pramenech z českého prostředí, protože k nim máme nejlepší přístup a nejlépe jim rozumíme.
V čem aktuálně vidíte slabiny a pozitiva nového pracoviště?
Vidím víc pozitiv než slabin, takže začnu jimi. Tím, že se spojí potenciál zhruba čtyřiceti akademiků a akademiček, je najednou možné podnikat věci, které dřív vůbec nepřipadaly v úvahu. Máme poměrně početné vedení a lidi, kteří pokrývají všechna historická období – od raného středověku po současnost – a zároveň disponují různými organizačními, pedagogickými, jazykovými i publikačními kompetencemi. Mají kontakty v různých zemích, takže z toho „velkého rybníka“ je z čeho vybírat. Díky té personální šíři se dá také mnohem lépe delegovat práce. V malých jednotkách, kde je pět šest akademiků a většina chce hlavně učit a bádat, je řízení katedry obtížnější a záleží spíš na náhodě, jestli se najde někdo ochotný dělat manažerskou práci. Ve velkém ústavu tenhle problém prakticky odpadá – máme dost lidí na to, abychom zvládli náročnou administrativu i řízení.
Stejně tak je tu velký odborný potenciál pro promýšlení nových modulů a specializací ve studijních programech. Nedávno jsme dávali dohromady nové doktorské studium a i tam vidím možnosti dělat věci jinak a nově – a to je výhoda větších ústavů. V tom smyslu dnes už víc rozumím i fakultní politice slučování, ačkoliv jsem se dřív obával zániku malých oborů. U nás se ale nic takového nestalo, protože se slučoval jeden obor – historie – jen v různých perspektivách. Tady ta obava nebyla úplně na místě.
Slabiny se asi teprve ukážou. Jedno omezení je zřejmé. Není to ani tak slabina, spíš danost: máme tu kolektiv, který vznikal v odlišných podmínkách – nejen v rámci tří samostatných ústavů, ale i před dvaceti třiceti lety, kdy byl úplně jiný akademický svět, internet teprve začínal a o AI nemluvil nikdo. Máme tu velmi kompetentní lidi, kteří mají co říct, ale ne všichni dokážou vždy reagovat na nové výzvy, protože byli profesně socializováni v jiné době. Jinými slovy, nemůžeme plánovat velké změny bez ohledu na to, kdo ten ústav tvoří. Jako v každé skupině někdo něco umí a něco neumí. Ale znovu zdůrazňuji: nepovažuji to za slabinu, spíš za rámec, s nímž je potřeba realisticky počítat.
Hlavními dvěma pilíři, na kterých ústav stojí, je zajišťování výuky a vědecká činnosti. Plánujete systematičtějším způsobem podporovat tzv. třetí roli univerzity, tzn. dělat pravidelnější popularizační programy pro veřejnost a nadále se podílet na výuce Univerzity třetího věku? Plánujete více vstupovat do veřejného prostoru?
Určitě to plánujeme, ale problém je, že fakulta tuhle činnost podporuje spíše symbolicky, ne finančně. Pro akademiky to pořád nemá váhu v hodnocení ani v kariérním růstu, takže naše možnosti jsou omezené. Na druhou stranu si myslím, že ústav historie má velký potenciál – a už ho taky naplňuje. Máme bakalářský i magisterský učitelský program, máme muzejní studia, všechny tyto „aplikované“ programy jsou velmi úspěšné. Dělá se tu historická didaktika a troufnu si říct, že se tu dělá nejlépe v ČR – díky lidem, jako je Kamil Činátl, Marek Fapšo a dalším, kteří na progresivní didaktice dlouhodobě pracují. V novém ústavu mají i samostatné oddělení, čímž jsme tuhle oblast jasně podpořili.
To oddělení ale není jen pro historické vzdělávání, spadá pod něj i public history a zmíněná muzejní studia. A zrovna muzejní studia Michala Stehlíka mají výrazně aplikovaný charakter. Navíc Michal Stehlík je jedním z nejviditelnějších akademiků FF UK ve veřejném prostoru – díky podcastu Přepište dějiny i svému působení v Muzeu české literatury a v Památníku národního písemnictví. Stejně tak Jakub Rákosník pravidelně vystupuje ve veřejném prostoru. A máme tu další kolegy, kteří to dělají také. To samozřejmě podporuji.
Snažíme se popularizovat výsledky výzkumu, zvát hosty, pořádat veřejné diskuse otevřené lidem zvenčí. Nakolik to bude mít opravdu systematickou podobu, těžko říct – nemáme na to žádný vyhrazený rozpočet. Můžeme to dělat formou popularizace a zviditelňování, ale neumíme to finančně podpořit. To by musela fakulta a univerzita dát této oblasti jinou než jen rétorickou váhu.
Z mého pohledu je to ale klíčové. Jednak kvůli určité sebezáchově – společnost si nás platí, protože jí máme být k něčemu, a musí být vidět, že jsme. Ale nejde jen o to. Jde také o životaschopnost demokracie, která se bez historického vědomí neobejde: historická reflexe, hledání kontextů a kořenů různých problémů je zásadní pro společenskou soudržnost a pro to, abychom uměli hledat řešení složitých sociálních, ekonomických či politických otázek. Tuhle roli chceme – a musíme – plnit.
Uvažovali jste v tomto ohledu i o programech pro základní nebo střední školy?
Ano, uvažovali. Něco z toho se na fakultě už děje. Před časem jsem odpovídal na dotaz z děkanátu, jaké přednášky můžeme nabídnout středoškolákům, aby se přišli podívat a okusit, co se tu děje. Chtěli jednu, já jich nabídl osm z různých časových období. Takže tohle už děláme. Zároveň je to i určitá příprava na přijímací zkoušky pro ty, kteří mají o studium zájem – a to ostatně děláte vy jako studenti a myslím, že v tom budeme dál spolupracovat. [Spolek studentů historie pořádá přípravné kurzy pro studující středních škol, pozn. redakce] Rádi to zpropagujeme a podpoříme, protože to dává smysl.
Myslím, že bychom to mohli ještě víc propojit s kolegy z oddělení historického vzdělávání. Ti sami utvářejí didaktiku dějepisu pro střední školy a jejich platformy, jako je třeba HistoryLab, už školy používají. Ale možná by stálo za to víc to provázat s fakultou, aby středoškoláci věděli, odkud ty materiály a programy pocházejí.
Jaký je podle vás ideální poměr mezi frontální a seminární výukou?
Tohle jsme řešili již několikrát, na schůzi ústavu i v pracovních skupinách připravujících nové studijní programy, takže to mohu říct za sebe i za kolegy. V magisterském studiu se jednoznačně přikláníme k převaze seminární výuky. Studenti už mají za sebou bakaláře a je potřeba je vtahovat do diskusí, debatovat nad četbou, věnovat se akademickému psaní – ne stavět výuku na frontálních přednáškách.
U bakalářů to bude vždycky mix, ale i tam se rýsuje trend redukce čistě přednáškových kurzů. V novém bakalářském programu, který chceme do dvou až tří let akreditovat, bychom se také chtěli posunout víc k seminární formě výuky.
Netrpí výuka tím, že je na akademické pracovníky a pracovnice kladen až moc velký tlak na vědecký výkon?
Ta mince má dvě strany. Na jedné straně si zakládáme na tom, že jsme výukové i badatelské pracoviště – je to tradice univerzity, fakulty i oboru. Rozumíme sami sobě jako praktikujícím historikům a historičkám, kteří aktivně bádají. Na druhé straně je pravda, že profil publikačních výstupů, které jsou dnes žádány, úplně neodpovídá charakteru našeho oboru.
Historici rádi píší knihy a má to smysl – knihy lidé skutečně čtou. Jenže celá oblast společenských a humanitních věd je tlačena do mezinárodních časopiseckých studií. To má samozřejmě význam pro mezinárodní provázání vědy, ale pro historiky článek nikdy nebude hlavní výstup. Článek o českých dějinách v americkém časopise si přečte pět šest lidí, zatímco knihu často pět set, šest set, a když je úspěšná, i několik tisíc. My prostě píšeme pro čtenáře, ne pro RIVové body.
Bohužel tento mezinárodní diktát – zejména anglosaský, odvozený z přírodních věd a z části poháněný byznysovými finančními zájmy – se propisuje jak do hodnocení výstupů, tak do hodnocení pracovníků. Přestože existují snahy to korigovat, pořád se po nás žádá něco, co ne vždy dává smysl. Je toho kvantitativně hodně a často to odvádí pozornost od výuky i od způsobu psaní, který je pro náš obor podstatnější. Většina z nás to nějak zvládá, ale cítíme, že je to škoda a že to nejde úplně po smyslu. Na mezinárodní úrovni sílí kritika tohoto sebestravujícího systému, který v sobě nese všechny nešvary neoliberalismu – přečtěte si k tomu třeba knihu Dark Academia Petera Fleminga nebo článek Lucie Česálkové nedávno publikovaný v Deníku Referendum – ale než se tahle kritika odrazí v hodnocení vědy v Česku, my, kteří tu dnes učíme, už asi všichni dávno zešedivíme.
Na druhou stranu, když vás do tohoto způsobu tlačí mezinárodní prostředí a poté i snaha kvantifikovat vědecké výstupy a efektivitu jednotlivých pracovníků a pracovnic, můžete s tím vy na úrovni ústavu něco dělat?
Na úrovni ústavu s tím můžeme dělat poměrně málo. Snažím se ale vytvářet vstřícné prostředí a komunikovat i směrem k vedení fakulty, že lidé mají různé kompetence a že nemůžeme očekávat „supermany“, kteří budou excelovat ve všem. Někdo je skvělý a oddaný pedagog, ale nemusí se trefovat do publikačních požadavků – a je to v pořádku.
Mohu tedy dopad fakultních hodnocení určitým způsobem mírnit, nereplikovat a neposilovat tlak, který už tak existuje, a naopak kolegy v tomto ohledu chránit. Neznamená to vytvářet prostředí, kde lidé nic nemusí dělat, ale respektovat specifika našeho oboru a rozmanitost jednotlivců.
A tak také chápu úlohu vedoucího ústavu: do jisté míry lidi chránit, přistupovat k nim individuálně, ne jako k nějakému „materiálu“ nebo strojům, u nichž se měří efektivita.
Plánujete pro studující všech stupňů studia vytvářet příležitosti k zapojení se do akademického života i mimo výuku?
Je to dobrý podnět a určitě by stálo za to to podchytit systematičtěji. Přiznávám, že jsem se tomu zatím nevěnoval, protože jsme řešili akutnější záležitosti. Něco už funguje, ale ne vždy spravedlivě nebo systémově.
Co se týče publikačních možností, plánujeme zatím zachovat HOP [časopis Historie – Otázky – Problémy, pozn. redakce] a zřejmě ho transformovat více směrem k public history. Ten časopis si musí najít své místo mezi ostatními tituly, ale jsme dost velký ústav na to, abychom udrželi alespoň jeden časopis. Ta možnost by měla zůstat otevřená, byť je jasné, že půjde spíš o prostor pro doktorandy a magisterské studenty než pro bakaláře.
Chceme podporovat i studentské konferenční cesty a výstupy. V doktorském studiu je to ostatně nutnost, protože mají takové aktivity jako povinnost. Ale ústav by měl vytvářet tyto příležitosti i pro ostatní tak, aby byly dostupné všem, kteří předloží kvalitní výstup.
Budou mít tyto doplňkové činnosti vliv na pravděpodobnost přijetí do doktorského studia? A jak je to vlastně nyní s počty doktorandských míst?
U přijímacích zkoušek do doktorského studia vždy hrála hlavní roli kvalita disertačního projektu. Publikační a odborné zkušenosti mají samozřejmě také nějakou váhu, ale nejsou rozhodující. A nemusí jít vůbec o odborné články – může to být práce na wikipedických heslech, zkušenost z paměťové instituce apod. Takže to není tak, že by byl někdo zásadně zvýhodněn tím, že měl možnost někde publikovat. Jednak existuje široká škála možných zkušeností, které se dají získat, když o to člověk stojí, a zároveň je to vždy až druhotné kritérium. Klíčové je, jak promyšlený a kvalitní je projekt.
Když se vrátím o krok zpět: bohužel situace s doktorskými místy je opravdu vážná. Je pravda, že zvýšení stipendií na slušnou úroveň je dobrá zpráva, ale její stinnou stránkou je obrovská redukce počtu míst. Ne na polovinu, což by ještě dávalo logiku, ale zhruba na čtvrtinu stavu posledních let – a asi na osminu stavu před třemi a více lety. Tehdy se na všechny ústavy dohromady nabíralo kolem 25 doktorandů, nyní to budou zřejmě tři. Berte to jako orientační odhad podle posledních limitů; je možné, že se to nakonec podaří navýšit třeba na čtyři nebo pět.
Snažíme se proto hledat cesty, jak počet míst zvýšit – sdílet doktorandy mezi ústavy, spolupracovat s Akademií věd, zapojovat projektové peníze a navazovat další institucionální vazby. Chceme z externích zdrojů vytvořit další pozice, protože tři místa jsou pro ÚH opravdu málo. Nejde jen o počet, ale i o to, že potřebujeme vytvořit skutečnou doktorskou školu. Potřebujeme minimálně dva semináře – jeden pro starší dějiny, druhý pro novější – a vedle toho ještě menší skupinu pro public history, didaktiku dějepisu a příbuzné oblasti. Se třemi doktorandy ročně to dlouhodobě nevytvoříme. Krátkodobě to ještě půjde, protože tu máme velkou skupinu v minulých letech přijatých doktorandů, ale výhledově je to neudržitelné.
Děláme tedy maximum pro to, abychom různými cestami zajistili větší počet doktorských míst.
Máte v plánu vytvoření dlouhodobých výzkumných záměrů pro jednotlivé sekce ústavu, které by umožnily doktorandstvu více participovat na ústavní vědecké činnosti?
Rozhodně. S tím jsme už začali. Vedle tradičního členění na oddělení – které je kromě historického vzdělávání a public history chronologické, což vychází z praktických potřeb – jsme založili také akademické a badatelské platformy. Ty fungují jako malá badatelská centra, která sdružují lidi se společnou badatelskou perspektivou nebo podobnými tématy.
Máme základní akademické platformy, třeba pro kulturní dějiny, historiografii a metodologii, sociální a hospodářské dějiny a další. A k tomu vznikají zdola, z iniciativy jednotlivých akademiků, badatelské platformy. Zatím jich máme pět: pro náboženské a církevní dějiny, vedenou doc. Suchánkem, pro dějiny práce a intersekcionální dějiny včetně gender history, kterou vede dr. Šustrová, pro prostorové, environmentální a urbánní dějiny, kterou vede dr. Ira, dále platformu pro dějiny podnikání vedenou dr. Štolleovou a platformu pro dějiny jihovýchodní Evropy dr. Vojtěchovského. Předpokládám, že časem vzniknou i další.
V každé platformě budou alespoň tři pedagogové jako kmenoví členové a krom toho doktorandi a doktorandky. Platformy mají fungovat jako místa, kde se budou probírat výzkumná témata a kde by měly vznikat i výzkumné projekty, do nichž se doktorandi zapojí. Zároveň chceme umožnit i externí členství pro lidi z jiných institucí, například z Akademie věd, kteří pracují na podobných tématech nebo sdílejí určitou perspektivu.
Tahle uskupení mají být takovým oknem do badatelského světa v dané tematické oblasti, v níž se doktorandi pohybují. A myslím, že do jisté míry budou sloužit i jako orientační body pro mladší studující, třeba už na bakalářském stupni. Na webu uvidí nejen oddělení a chronologické členění, ale také badatelské platformy, takže získají představu o tom, kdo se věnuje jakým tématům a jakým perspektivám.
Měla by podle vás pro studující historie existovat povinnost absolvovat stáž nebo praktické cvičení?
Myslím si, že v bakalářském studiu bych povinnou praxi nezaváděl. Jednak by to bylo organizačně náročné – máme kolem stovky bakalářských studentů a studentek (mimo učitelství a muzejnictví, kde praxe už je) – a zároveň si nemyslím, že je to v tomto stupni nutné.
U magisterského studia je to jiná otázka, ale spíš bych volil formu nabídky než povinnosti. Lidé jsou různí a ne každý, kdo studuje historii, má ambici prakticky vstupovat do výuky nebo do aplikované roviny oboru. Někteří raději píšou a bádají.
Každopádně to bude předmětem diskuze. Teď otevíráme debatu o podobě studijních programů, zapojují se do ní všichni pedagogové a máme i výsledky studentských a učitelských dotazníků. Právě tam se bude řešit, jakou váhu mají mít jednotlivé součásti studia, včetně praxí.
Jakým výzvám bude podle Vás náš obor čelit v následujících 10 letech?
Jednak je to otázka technologií. Některé úkoly za nás technologie zvládnou – a lépe než my. Týká se to hlavně paměťových záležitostí a do jisté míry i encyklopedického psaní. Tam prostě nemáme šanci být lepší než stroj a nemá smysl se o to snažit.
To, co naopak technologie nezvládne, je osobní ručení za interpretaci: nějaký výklad, který vrhá nové světlo na dějiny i na naši současnost. Ta interpretace je vždy spojená s tím, odkud se na dějiny díváme, jakou máme životní a odbornou zkušenost. To, co nazývám osobním ručením, AI vůbec nemá. Ona poskytne hladce plynoucí text s množstvím informací, ale žádné osobité stanovisko a už vůbec ne to „já jsem to dvacet let studoval, a proto říkám tohle“. Stroj zůstává anonymní a povšechný.
Myslím si, že se to výrazně posune tímhle směrem: že nepotřebujeme faktografy, kteří budou neutrálně říkat informace. Na to budeme mít stroje. Nepotřebujeme ani ty „mluvící hlavy“ starého střihu, jak je dlouho znala média. Historická fakta si dnes lze obstarat bez nás. Ale osobitý pohled, který je vždycky do určité míry i politicky angažovaný – ne ve smyslu prezentismu, ale ve smyslu vědomí, proč a kdy něco říkáme – ten bude podle mě očekáván.
A s tím souvisí i to, že tlak na kvantitu je nesmyslný. Stroje budou generovat miliony textů kolem nás. Daleko důležitější bude, aby historik či historička v pravý čas a na pravém místě vydali výsledky své dlouholeté práce a zkušenosti. To bude podstatnější než vyprodukovat tři normované texty ročně.
Plánujete implementovat AI do výuky? Myslíte si, že by se měla stát její integrální součástí, nebo bychom ji měli odmítnout?
Ne, AI odmítat nemůžeme. Stejně jako nemůžeme odmítat nic z materiálního světa kolem nás. Nepíšeme už husím brkem… používáme nástroje, které máme, a AI je prostě jeden z nich. Usnadňuje nám práci a bude nám ji usnadňovat i jako profesionálním historikům a historičkám. Nemá smysl předstírat, že ne. Už jen při hledání digitalizovaných zdrojů nám ušetří spoustu času a energie, kterou by bylo zbytečné vynakládat, když ji stroj zvládne.
Zároveň ale musíme zajistit, aby byl stroj v našich službách, a ne naopak. A to bude obtížné hlavně u studujících – jak udržet motivaci učit se věci, ve kterých budou zpočátku horší než AI, ale které si stejně musí vyzkoušet. To se týká hlavně akademického psaní. Vedeme debaty, jestli má v éře AI smysl bakalářská práce, když vám AI napíše cokoliv, pokud jsou k dispozici digitalizované prameny. Jenže psaním se člověk učí. Musíme tedy přijít na to, jak AI zapojit do určité fáze psaní, ale zároveň vést studující tak, aby nakonec tvořili samostatně. Protože i to je klíčová zkušenost historického vzdělávání.
Tohle je věc, nad kterou budeme muset přemýšlet: jak AI začlenit do procesu tak, abychom byli do jisté míry její „obsluha“, ale zároveň zůstali samostatně myslícími a píšícími bytostmi.
Myslíte si, že AI zkomplikuje to, jak historii jako obor obhajovat na veřejnosti? Už jsme na to vlastně částečně narazili: společnost očekává výsledky od toho, co platí. Ozývají se hlasy, které zpochybňují mj. i ve světle vzestupu AI potřebu dotování některých humanitních oborů. Co byste jim řekl?
To osobní ručení odbornou i životní zkušeností je nenahraditelné. Myslím, že to je to hlavní, co nám zůstane. Je možné, že někdo dospěje k názoru, že odborníků má být obecně méně, protože budou do velké míry obsluhovat stroje a nebude jich třeba tolik jako dřív, když dělali všechno sami. To se může stát.
Doufám ale, že debata se povede spíš o proporcích, ne o samotné podstatě nebo smyslu oboru. Ty se totiž nemění. Vždy budete potřebovat lidi, kteří umí posoudit relevanci výstupů – ať už vzniknou jakkoliv. A zároveň bude vždy poptávka po excelentních osobnostech, které jdou nad průměr. AI reprezentuje solidní průměr a její výstupy budou určitě stále lepší, ale nikdy to nebude ten výjimečný výkon, který ukáže něco skutečně nového a přesvědčivého. Na to bude vždy potřeba člověk.
Je možné, že nás v budoucnu bude méně, ale to neznamená, že budeme méně potřeba.
V souvislosti s předchozí otázkou: očekáváte, že poroste společenská poptávka po tématech, která nám pomáhají pochopit aktuální a palčivé otázky, na úkor témat, která se na první pohled mohou zdát jako méně aktuální?
Do jisté míry určitě. Na druhou stranu historie není jen funkcí současnosti, která by měla nabízet přímé odpovědi na aktuální otázky. To, co je na historii – a zvlášť na starších dějinách – strašně důležité a fascinující, je, že nám ukazuje úplně jiné světy, než jaké známe dnes. Svět minulosti mohl být zásadně odlišný: jiná hodnotová hierarchie, jiný způsob komunikace, jiný sociální řád.
A právě to je podstatné. Teprve když pochopíme, že svět mohl vypadat úplně jinak, dokážeme si představit, že i ten náš současný není jediný možný. A že ho tudíž můžeme zásadně měnit k lepšímu.
Kdybyste si mohl vybrat, v jakém historickém období byste mohl strávit nějaký čas, jaké by to bylo? Co byste si přál vidět nebo zakusit?
To je strašně těžká otázka, protože já bych nejradši cestoval napříč dějinami a zakusil všechna možná období. Snad s několika výjimkami, kterým bych se docela rád vyhnul… Mě ale hodně fascinuje období osvícenství. Je to přelomová éra, kdy se začínají prosazovat hodnoty, které dnes považujeme za základ naší společnosti: svoboda, emancipace, spravedlnost, občanská a lidská práva. Tehdy to bylo úplně nové a lidé tomu zpočátku vlastně ani nerozuměli; postupně teprve přicházeli na to, co tyto pojmy znamenají. Takže takovéto přelomové období by mě zajímalo. Samozřejmě ideálně nestát rovnou pod gilotinou, ale někde ve Francii na sklonku 18. století – to bych si opravdu rád prožil.
